FuckUp Nights ČR, Tomáš Studeník
23.3. 2016

Ano, mohl jsem začít parafrází průkopníka fuckupů Járy Cimrmana, a tak jsem s ní také začal. Navíc prohlášením “ano” hned v úvodu pokusu vyhovět přání, abych něco na blog NKJ napsal, se snažím pak vás, ubohé čtenáře, vmanévrovat do souhlasné nálady ještě před startem. Prostě se urputně snažím vaši pozornost udržet pár mizernejch vteřin a vy si asi už říkáte: zase další autorskej výron, co mi může bejt totálně putna, co je novýho na insta?

Ano, uhodli jste, chtěl bych se zamyslet na fenoménem apatie. Apatie nikoli vaší, individuální, ale apatie skupinové, společenské. Robert Cialdini ve svojí knize Influence: The Psychology of Persuasion, popisuje experiment, kdy najatý herec předstírá epileptický záchvat před nákupním centrem, kde se pohybuje dav běžných američanů. Ačkoli musí být každému svědkovi této události zcela jasné, že se jedná o akutní vážný stav, nikdo na pomoc nepřispěchá. Všichni tak nějak předpokládají, že už se stará někdo jiný, nebo že to je nějaký feťák a třeba se vlastně ani nic neděje, vždyť jsou všichni kolem naprosto klidní.

Další experiment pak stejného herce předstírajícího vážný zdravotní stav umístil do ulice, kde šel vždy jen jeden chodec. Výsledek? Skoro každý přispěchal nešťastníkovi na pomoc. Apatie, nezájem o druhého, je, zdá se, něco, co vzniká až ve společnosti ostatních. Sami o sobě nejsme žádní vlci, jak tvrdil britský empirik Thomas Hobbes, ale spíš mazlivá štěňátka. Ale dej dohromady štěňátka a hned tu máš vlčí smečku.

Nespoléhejte tedy, že tenhle blog už čte někdo jiný a že vy nemusíte. Nebuďte vlci. Buďte štěňátka.

Já vím, ještě vám vrtá hlavou, co kdyby se stalo něco vám někde v davu a potřebovali byste pomoci? Návod? Buďte prosíraví a vyberte si konkrétního člověka, ukažte na něj prstem a zavelte: zavolej hned sanitku, potřebuji pomoc!