#laskavec

Laskavost plodí laskavost

Hledáme příběhy neznámých dobrosrdečných lidí,
kteří nezištně dělají neobyčejné věci pro své okolí.

Znáte někoho takového?

Popis nominovaného "laskavého příběhu"
Nominovaný laskavec
Nominující

Vzpomenete si, kdy se na vás naposledy někdo „jen tak“ vlídně usmál? Kdy jste zaznamenali ve svém okolí úplně obyčejný laskavý skutek? V dnešní uspěchané době, v níž sotva zvládáme každodenní povinnosti, většina z nás nestíhá sledovat, jak se k sobě lidé chovají. Často se stává, že obyčejné laskavé skutky bereme jako samozřejmost. V Nadaci Karla Janečka věříme, že by se měly stát přirozenou součástí lidského života. Proto je chceme vyhledávat, poukazovat na ně a „laskavce“ odměňovat.

Rozhlédněte se! Možná si někdo blízký ve vašem okolí zaslouží naši pozornost. Nyní máte možnost mu prostřednictvím programu „laskavec“ poděkovat. Každý měsíc zveřejníme jeden vybraný příběh. Třeba to bude zrovna ten váš!

Máte-li zajímavý tip, zašlete nám ho.

Olga Štrejbarová: Pomáhám opuštěným seniorům!

Znovu věřit na Ježíška mohou opuštění senioři na Vysočině. Jejich vánoční přání se totiž rozhodl splnit náš další laskavec Olga Štrejbarová z Jihlavy! Založila Facebokovou skupinu Ježíškova vnoučata a za velmi krátkou dobu nasbírala 1600 členů, kteří se rozhodli přidat k tomuto projektu. Senioři si tak díky této skupině mohli přát téměř cokoliv – knížky, předplatné oblíbeného časopisu, dobroty, návštěvu muzea, rotoped nebo jízdu na Harleyi za doprovodu kolony motorkářků. Podařilo se splnit přání lidem z 30 domovů z celé České republiky – což znamená bezmála 600 štastných lidí! Olinka vše dělala ve svém volném čase a neváhala zaplatit poštovné či náklady na dopravu. V roce 2015 Olga rozdávala radost lidem bez domova. A nyní ze sbírky fotografií srdíček nechala vyrobit látku na povlečení pro lidi v hospicích. „Úsměv a pomoc nic nestojí!“říká na závěr Olga.

Michaela Mikulenková: Lidé s handicapem nesmí být odstrkováni!

Doposud nejmladšího laskavce jsme navštívili v Brně. Životní příběh dvaadvacetileté Míši Mikulenkové je velmi drsný. Vše začalo v roce 2006, kdy ji autem srazila opilá řidička. Míša byla tři týdny v kómatu. Lékaři jí šanci na přežití příliš nedávali a už vůbec nevěřili tomu, že někdy bude chodit. Míša to ale dokázala a jak ona říká: „dostala jsem druhou šanci“.

V rámci maturitního projektu uspořádala benefiční akci Životní příběhy známých i neznámých, na kterou pozvala lidi s handicapem, aby se podělili o své nelehké osudy. Mezi aktéry akce byli například spisovatel Michal Viewegh či sportovec Martin Zach. Úspěch benefice byl veliký, a tak Míša uspořádala druhý ročník. Výtěžek z obou akcí putoval na dobročinné účely. Na tomto projektu pracuje již třetím rokem ve svém volném čase a bez nároku na honorář. Míša o této problematice hovořila i na Základní škole v Luhačovicích a chce v těchto aktivitách pokračovat.

Vlasta Říhová: Pomáhám maminkám v nouzi!

Za desátým laskavcem jsme zavítali do Havířova. Paní Říhová založila Facebookovou skupinu Maminky v nouzi Havířov a zde se na ni ženy mohou obrátit s žádostí o pomoc. Jsou to většinou maminky, které se ocitly na ubytovně, v azylovém domě nebo jsou po rozvodu či samy s dětmi a bez příjmu. Maminky, které mají naopak nadbytek zde nabízejí oblečení, hračky, nábytek…
Počet členů se blíží k tisícovce. Podařilo se pomoci více než 300 maminkám.

Jaké jsou konkrétní činnosti paní Říhové? Odepisování maminkám, telefonování, domlouvání předání, svážení, třídění a rozvážení věcí… Tento nekončící kolotoč zvládá i se zaměstnáním. Aby toho nebylo málo, tak na Štědrý večer má vždy místo u stolu pro ženy, které by byly jinak samy.

„Já jsem taková malinká figurka, která to jenom převáží tam a zpátky, proto, aby lidé byli šťastni,“ vysvětluje skromně Vlasta Říhová.

Zdeňka Morávková: Kultivuji krajinu a vytvářím komunity

Rychlebské hory jsou jedno z nejopuštěnějších míst v České republice. V tomto kraji poznamenaném odsunem sudetských Němců je i dnes cítit zvláštní ponurá nálada. Je zde vysoká nezaměstnanost, spousta lidí bez touhy a motivace…

Do tohoto kraje se přestěhovala před 6 lety paní Zdeňka Morávková a začala tuto oblast částečně kultivovat. Zdemolovanou kapličku přeměnila na nejmenší českou galerii. Organizovala guerilové pletení v krajině, kdy se ženy scházely u kávy a pletly a háčkovaly – až opletly celou Boží Muku. Ve staré secesní Tančírně v Račím údolí za minimální mzdu zajišťuje umělecké festivaly, koncerty a výstavy. Vytvořila komunitu rodičů, kteří nesouhlasí s tradičním vzděláváním a po dvou letech dokázali otevřít první venkovskou Montessori třídu na Jesenicku. Rozjela mateřský klub a dokázala pomocí grantu vytvořit dvě pracovní místa pro místní ženy.

„Snažíme se vytvářet přesvědčení, že věci lze měnit k lepšímu. Je jedno, jestli to je krajina či škola,“ vysvětluje Zdeňka Morávková

Miroslav Bouška: starám se o opuštěné kočky…

Laskavé skutky lze dělat v jakémkoliv věku. Pan Miroslav Bouška je toho důkazem!

Už dvacet let, každý den ráno i večer bez ohledu na počasí, v mrazu, za deště i veder, vyráží vystudovaný přírodovědec a geolog Miroslav Bouška (78) na svoji trasu po pražských Kobylisích, aby se postaral o opuštěné a toulavé kočky. A nejen o ně. Denně nosí krmení a vodu ptákům a městské divoké zvěři. A to i přes značné zdravotní potíže. Pan Bouška špatně chodí a téměř nevidí. Ze svého důchodu dává na krmení pro kočky i 1500 korun měsíčně. Podařilo se mu zachránit několik generací koček!

A co je hlavním důvodem? „Splácím přírodě, že mě celý život živila!“ vysvětluje bývalý geolog Miroslav Bouška.

Vendulka Koupilová: Beru své povolání jako poslání!

Další laskavé srdce nás čekalo v malebné vísce Senice na Hané. Vendulka Koupilová je zdravotní sestra, která se věnuje pacientům i mimo ordinaci a to přímo u nich doma. Jezdí za nimi na převazy, píchá jim injekce, vyzvedává léky, zařizuje věci na úřadech… S pacienty mluví a navozuje u nich doma pozitivní atmosféru. Zaměstnání bere jako poslání a tyto aktivity jako samozřejmost. Této samozřejmosti věnuje dalších pár hodin denně navíc a to bezplatně. K tomu všemu používá své auto a mobil… Každý rok si bere dvoutýdenní dovolenou, aby se zúčastnila dětského tábora, který pravidelně organizuje. Přípravě věnuje spoustu svého volného času.

„Na laskavce jsem nominovala moji sestru Vendulku, protože jsem přesvědčená, že právě laskavost je její největší vlastnost a dar, který má. Pro ni udělat dobrý skutek není povinností, ale posláním,“ nominující Dominika Doláková.

Otec Šebestián: Lidé klepali na dveře a žádali o pomoc

Představte si, že se ocitnete v krásném Františkánském klášteře z konce 17. století. Jste obklopeni neuvěřitelným klidem, historie sálá z každého kouta této barokní stavby. A tady v těchto unikátních prostorách začíná příběh dalšího laskavce Otce Šebestiána. Otevřenost, soucit, láska – to jsou slova, která vás napadají při setkání s tímto výjimečným mužem. Posuďte sami…

„Otec Šebestián již 10 let otevírá dveře a srdce těm, před kterými ostatní často dveře zavírají nebo si s nimi neví rady. Jsou to nejen bezdomovci, propuštění vězni, ale i lidé, kteří z nějakých důvodů nenachází své místo v životě. V církevních objektech které spravuje, našlo domov již více než 50 „trosečníků“ a další přicházejí. Jeho den kromě kněžských povinností vyplňují tyto každodenní starosti: umožnění hygieny lidem na ulici, poskytování šatstva a jídla, pomoc při vyřizování úředních záležitostí, doprovázení k lékaři, stěhování a vybavování základními prostředky a často i finanční podpora tam, kde to nejvíce hoří. Je nutno dodat, že všechna tato činnost není žádnou registrovanou službou. Je ojedinělým příkladem toho, že i v dnešní době je možné „mimo systém“ konkrétně a účinně pomáhat.“ Nominující Karel Navrátil.

Igor Dostál: Je zvláštní, že je potřeba laskavost zdůrazňovat!

Za dalším laskavcem jsme se tentokrát vydali do Zlína. Igor Dostál ve svých 29 letech tráví svůj volný čas „trochu“ jinak, než většina jeho vrstevníků. Víc než 3/4 svého času se věnuje laskavým a nezištným projektům. Je šéfredaktorem neziskového pozitivního média Zlínský nočník. Je také strůjcem projektů putovní dobročinná knihovna Book2Go a KnihoTrh – bazar knih, kde z každé prodané knihy je dvacetikoruna určená na dobrou věc. Na posledním ročníku byl výtěžek věnován handicapované Kristýnce ze Zlínského kraje. Zjistili jsme, že to ale není vše. Často zcela zdarma vytváří grafické návrhy pro neziskové organizace.

„Myslím si, že je zvláštní, že je potřeba laskavost v životě nebo ve společnosti zdůrazňovat, že by měla být přirozená nebo by to měl být aspekt, který není třeba pojmenovávat. Že by se měla třeba zdůrazňovat lhostejnost, která by měla být abnormální, a neměla by se vyskytovat často…“ vysvětluje Igor Dostál.

Miloslava Samcová: Příroda dostává zabrat!

„Tento příběh je o mé mamince. Patří k lidem, kteří své okolí rádi zušlechťují a není jí lhostejné, co se kolem ní děje…” Takto začíná text nominace Kristýny Veselé – dcery paní Miloslavy Samcové. Ta se již léta věnuje zkrášlování jihočeské krajiny, znovuobjevování krajinných prvků a zabývá se myšlenkou, jak znovu dostat člověka do přírody. Příběh nás velmi zaujal, a tak jsme se rozjeli do jižních Čech. Záhy jsme se ocitli u malého rybníka „na samotě u lesa“ v okolí historického města Tábora. Opuštěné, ale naprosto kouzelné místo – Jetmarský mlýn! Rodina paní Samcové zde žije od roku 1634… Malebná krajina – louky, lesy, rybníky, to vše jako by přesně zapadalo do konceptu paní Samcové. Instaluje do přírody dřevěné lavičky, opravuje boží muka, natírá staré pumpy… Nabízí se otázka, proč to všechno?

„Snažím se vrátit starým věcem v novým kabátě jednak i trochu původní funkci nebo aspoň funkci krásy. Když je někde něco ošklivýho, zanesenýho, rezatýho, tak já z toho udělám pěkné zákoutí, které pár let může radost dělat. Příroda dostává od nás lidstva zabrat, takže se snažím aspoň to málo, co můžu udělat, abych taky něco přispěla k tomu společnému dílu.“

Lenka Frková a Anežka Jedličková: Staráme se o odložené psí duše!

Mladé holky, které spojuje láska ke psům. Kamarádky, které se rozhodly měnit psí osudy. Místo vysedávání po kavárnách zachraňují psy, kteří potřebují pomoc. Na úkor svého osobního života, vlastního bydlení, dovolených, zábavy… Péči o pejsky neváhají platit i z vlastních peněz. Splnily si sen a vytvořily ekologický miniútulek s krásným názvem Voříškov! Na pozemku není elektřina – tu zajišťují solárními panely a vodu mají ze studny s ruční pumpou. Za to je tady mnoho spokojených psů, kterým se dostává skvělé péče. Z ustrašených a často i týraných tvorů se stávají zdravá a šťastná zvířata.

Holky nominovala do projektu #laskavec jejich kamarádka Zuzana Beránková a vyjádřila jim tak své poděkování: „Lenka Frková se už léta aktivně zapojuje do práce kolem bezprizorních a odložených psů. Když je nutné, bere si je domů nebo shání dočasnou péči. Poslední rok a půl buduje společně s Anežkou Jedličkovou vlastní miniútulek. Bojuje proti množírnám, pomáhá napravovat neduhy, které psům lidé způsobili nevýchovou tak, aby snáze našli nový domov. Shrnula bych to asi tak, že se stará o odložené psí duše.“

Hana Vaňousová: Dělat to budu, dokud budu chodit!

 

Za každého počasí – ať je déšť, mráz, či sníh – převádí přes přechod děti jdoucí do školy. Již přes dvacet let pořádá odpolední taneční zábavy pro důchodce. Vybírá vstupné na fotbalovém hřišti, pomáhá při akcích v čase adventu, peče pro sousedy cukroví. A pozor – na Mikuláše ji nepřehlédnete! Stojí totiž na přechodu v čertovském převleku, dětem rozdává lízátka a rodičům tolik potřebný pocit bezpečí. O kom, že je řeč?

Dovolte, abychom Vám představili druhého #laskavce „v sukních“ paní Hanu Vaňousovou z Poříčí nad Sázavou ve Středočeském kraji. Ženu, jež zná v této malebné obci snad každý! Ženu, pro kterou je laskavost samozřejmostí a která si nepřipouští, že dělá ve svém důchodovém věku tzv. „něco navíc“. Žena, k níž osud nebyl vždy přívětivý a přesto zasvětila život pomoci druhým. Laskavé nesobecké skutky mají vliv i na naše duševní zdraví a životní spokojenost, jak dokazují mnohé vědecké studie. Paní Hana Vaňousová je toho jasným důkazem! „To, že převádím děti a dělám pro lidi, je pro mě odměnou, protože oni jsou za to vděční. Dělat to budu, dokud budu chodit,“ uzavírá svůj příběh Hana Vaňousová.

Jindřich Hašek: Snažím se, aby děti neznaly jenom školu a domov!

Představte si třídu, kde jsou šťastné a spokojené děti, které se nadšeně hlásí a nebojácně odpovídají v hodinách matematiky. Učitel je pro ně vzorem a opravdovou autoritou. Není jen ztělesněním nepopulárních písemných prací, ale snaží se je připravit na opravdový život odehrávající se za zdmi jejich školy. K tomu si představte, že tito žáci svého pana učitele respektují a mají ho rádi. Společně se domlouvají na mimoškolních exkurzích a hlasují o tom, kam se pojede. Pan učitel pak nelení a ve svém volném čase obvolává různé instituce a zajišťuje, co nejlepší podmínky vzdělávacích výletů. Protože si sám z dětství pamatuje, jak bývaly exkurze dost jednotvárné, snaží se vzdělávání propojovat se zábavou. Dopoledne výklad v České národní bance, odpoledne řádění v Laser Game. Takovýto pan učitel věnuje dětem spoustu volného času na úkor svého osobního volna. Pro představu – ročně šest až osm exkurzí, o prázdninách matematické tábory a o víkendech rafty… Ano, i takoví lidé mezi námi žijí. Lidé, kteří dělají něco navíc, kteří do svého povolání vkládají nadšení, radost a odvahu. Zdá se Vám to jako sci-fi?

My jsme jednoho takového třídního učitele objevili na Základní škole Krušnohorská 11 v Karlových Varech. Představujeme Vám historicky prvního #laskavce Jindřicha Haška – učitele matematiky, fyziky a finanční gramotnosti, který svoji práci bere jako poslání a vidí v ní velký smysl. „Snažím se, aby děti neznaly jenom školu a domov, ale aby poznaly život také z jiné stránky.“

Chcete dostávat informace o našich aktivitách a programech?